Zoubky.
Ono se řekne přikrmovat, člověk i to maso namele, tvaroh namíchá, Gachonce se trochu i uleví od nekompromisních ataků 7 vysávacích zařízení a všichni holt přimhouříme oko nad tou spouští všude kolem, když zrovna dojedí. Ale jsou to ještě moc malí šmoulíci na to, aby perfektně zvládali jíst z mističek. Tu a tam prostě musíme hezky s baštou na prstě až do tlamičky pomoci. Ale kdo by od mrňat čekal nějaký vděk, ten by se spletl. Nechali si ze dne na den vyrůst takové malé jehličky a těmito prvními zoubky nám za naši dobrotu hezky párají jeden prst za druhým.
Co je ale velká šou, to když se na zahradě rozloží 7 mističek, samozřejmě dnem vzhůru a mimina začnou hodovat. Jednomu vadí sluníčko, tak jde baštit k sourozenci do stínu, druhému jeho porce nechutná, protože ségra ji má stopro chutnější, Kamča chodí a rozdává přídavky a Martin se snaží organizovat nezorganizovatelný chaos. Případ sám pro sebe je Césárek. Ten je u misky skoro první, přičuchne a buď ji začne okamžitě pucovat a nebo se ofrní a s povzdechem zase tvaroh si jde lehnout.
Dnes, když mimina byla přes oběd venku na zahradě, bylo jim vedro, tak odfukovala a co chvíli kvíknula, znieho nic jich bylo jen šest. I kontrola běžných míst, kam se mimina ztrácí, jako je třeba vnitřek povlaku na peřinu, kam mimino zaleze a nemůže ani ven, nepomohla a Césárek nikde. Bohudík jsme nemuseli plašit dlouho, protože s jeho typickým laxním odfouknutím se převalil za keřem u plotu a pomrknutím oka v polospánku nám jasně vzkázal: "S těma kvíčala tam nebudu, chci mít svůj klid!" Načež zase usnul.