Hodný a zlý, oni zase malí velcí.
Zřejmě je to věcí pudovou, ale i ve starání se o mrňata jsou velké rozdíly.
Tak třeba Kamča. Šestkrát vyleze před dům s nasliněným prstem vztyčeným vzhůru. Během chvilky odhadne teplotu vzduchu, směr a sílu větru, míru slunečního svitu a rosný bod. Teplotu venku měří na desetiny stupně Celsia a pořád nejsou vhodné podmínky pro vynesení štěňat. Pak to přijde, složitě nalézt správné místo a vyložit štěňata. Kontrolovat pravidelně hodinky, aby zase ve správnou dobu byla banda ve svém kotci.
To Martin se vyznamenal předevčírem. Štěňata nemají ráda vedro a proto je vynesl hezky poránu, dokud je rosa, která příjemně chladí. Přes den bylo fajn a Kamča při návratu z tréninku ve 23:00 zděšeně kouká do prázdného kotce. Vybíhá ven a opravdu pod pergolou sedí Martin a někde v okolní tmě prý je sedm špuntů. Sice to dalo trochu hledání, ale máme je všechny.
Mimina rostou jako z vody, a proto je čím dál větší legrace koukat na to, jak se chovají jako velcí psi. Plácají ušima, při polehávání si dávají nohu přes nohu, odhánějí se čímsi jako zavrčením, vrtí ocásky a hrají si spolu navzájem. Největší legrace je jejich přetlačovaná nad společným pekáčkem jídla, kdy tento stravovací rituál končí vždy podobně. V menším pekáčku, jedno velké štěně (některý z kluků), naložené jak široké tak dlouhé, a okolo tři nešťastníci hledající skulinku k potravě. To v tom větším pekáčku si vždy nakonec ustelou vedle sebe rovnoběžně dvě holky a okolo poskakuje nešťastník jeden. Ještě, že ke konci dorazí maminka Gachonka a vytře s nimi všemi bez servítků zbytek jídla.