18:29 Martin přijíždí ve spěchu domů, Kamča odjíždí se slzou v oku a smutkem v srdci na trénink.
18:54 Martin si rozkládá deku a mazlí se se štěňaty, tržná rána v obličeji odpuštěna (Janiska, kdo jiný).
19:30 Martin zahajuje vážení (mimina mají 53kg a jeden cvalda už přes 9kg)
19:37 Jako poslední přichází na řadu Caesárek, koukají si s Martinem do očí, (a jak by napsal spisovatel: oba si znenadání bezeslova porozumí) vedou tichý rozhovor: Martin: "Ty už zítra jako první pofrčíš pryč, ach jo, to je neštěstí, prosím neopouštěj nás! Prosím." Caesárek: "Polož mě na zem, tlačí mě prdka." Oba naladěni zjevně na stejnou vlnu setrvají v němém rozhovoru. (Caesárek se tedy dost kroutí a o žádném rozhovoru nic neví.)
19:50 Martin naráží další sud, snad alkohol oddálí puknutí jeho srdce.
20:48 Kamča na tréninku zvedá svůj dnešní 500. kilogram (u 4 z nich myslela na něco jiného než na štěňata).
21:35 Při cestě pro třetí pivo se Martinovi zakusuje nejmenované štěně do nohy.
21:56 Přichází Kamča a mazlí se se štěňaty.
22:47 Kamča zjistila, že tu je také Martin...

atd.

Vážení, nemá cenu si něco nalhávat, letošní blog nebo chcete-li, deník našich štěňátek končí, jdeme si užívat poslední chvíle s těmi zločinci.

Každý den se v poslední době na mimina chodí koukat kamarádi, noví majitelé (Lalákovi vs. ostatní 11:7 :-) ) a my jsme opravdu rádi, že se můžeme pochlubit, jaké štěstí nám tu běhá po zahradě. Někdy se ale stane, že se návštěv sejde více najednou, někdo má zpoždění, někdo přijde dřív a někdo načas, na někoho se zapomene. Pak to může vypadat, že si návštěv nevážíme, protože na ně nemáme čas. Ale opak je pravdou! Vy, co jste se zastavili, máte rádi zvířátka a líbí se vám naši pejsci, a proto se moc omlouváme, za případné zmatky, za zpoždění v dolévání skleniček, za nepořádek v přístupové cestě, za došlý toaletní papír na WC, za špinavé kalhoty, které jsme ani nenabídli vyčistit, za monotematičnost našich rozhovorů a za hovínka na podrážkách.

Vždycky se stane, že o jednom štěněti nakonec nejčastěji mluvíte, nebo na něj nejčastěji vzpomínáte. U vrhu "J" to začíná vypadat, že nejčastěji budou články o takové jedné expertce se zelenou mašlí. A proč? Možná proto, že prokázala nejen své fotbalové umění, ale i proto, že má své další dva parádní trumfy.
Z fotbalu nám totiž děvče konvertovalo na vodní pólo. K misce s vodou přiběhnou dvě štěňata, pak jedno, pak tři a nakonec přichází volným krokem Johanka. Ostatní už ji znají, takže udělají krok bokem, rozestoupí se a milá Johanka přichází. Přičichne k vodě, vstoupí do ní levou zcela zablácenou nohou a přidá i pravou obdobně zablácenou nohu. Noblesně se napije a hrabání pravé přední, vyhází polovinu vody za sebe. Vloží do misky i další dvě nohy, voda již je naprosto hnědá a Johanka odchází. Mimina konečně mohou pít, ovšem to přiskakuje Kamča, misku jim odebírá a se šesticí nechápajících štěňat zakousnutými do nohou utíká pro čistou vodu. Cestou vylije tu špinavou a zatímco si štěňata klepou na čelo, proč jim nosila vodu, když ji teď lije pod ibišek, Johanka uléhá do stínu šípku.
A druhý její trumf? Když ona je tak strašně podobná Gachonce když byla mrně!!!

Víte, co to je, když tmou běží zářící pantofle? No to je přece jednoduché! Kamča si dala nohy na vedlejší židli a nedala si boty nahoru. Školácká chyba. Takovou herci v černém (a hnědém) nemilosrdně trestají! 

Aha, takže sud piva Rychtář už je prázdný. A přitom toto štěně bylo naraženo teprve v pátek večer. A mimochodem to narážení štěněte je dobrý rituál. Mohu jedině doporučit budoucím páníčkům. Pokaždé když máte žízeň, kupte sud piva a při jeho naražení slavnostně vezměte vašeho pejska do rukou a hezky s ním klepněte o pergolu. Tihle pejsci jsou na to zvyklí a vám jistě vzepřít nad hlavu 80kg nebude činit žádné potíže. Toho samého psa přece úplně stejně nedávno zvedala nad hlavu i Kamča.

Jak se to tak stane, že máte najednou místo sedmi štěňat devět? To takhle jednou velmi brzy ráno Martin nosí štěňata z kotce ven. Oni jsou to totiž štěňátka k nezaplacení, spát do kotce je dáváme až kolem jedné ráno a vynášíme je před šestou. Zato se nám ale ta zlatíčka odmění, spinkají jako špalíci, jen si tak v tom kotci mezi spánkem přibližně na pět hodin zakřičí jakoby je na nože brali. Prostě zlatíčka.
No a tak ráno Martin se zalepenými víčky nese štěně první, druhé, po chvilce třetí, pak hned čtvrté, a pak zase páté, (najednou se spustí slejvák jako z konve a Martin se s pátým štěnětem otočí zpět) a najednou šesté, sedmé, osmé a deváté. Kamča počítá v polospánku Martinovi cesty a výsledek je jasný: devět! Podiví se, otočí se a usne.
O dvě hodiny později dojde i na Kamču. Zazvoní jí budík, vidí štěňata v kotci, nechápe sice proč tam jsou, ale začne je vynášet ven. Žilík, Johanka, Jeronimo, otřít pot, Janiska, Kukačka, Caesárek, otřít pot, Kukačka, Jessica, Kukačka. Celkově tedy devět. To máte tak, když štěně umí přeskočit plot, který přeskočit nemá.

Ono mít štěňata není špatné. Neuděláte po dobu dvou měsíců skoro žádnou práci, ale zato trávíte celou tu dobu venku. Návštěva střídá návštěvu a tak pod vlivem únavy a pominutí smyslů, může se stát, že vám těch štěňat na zahradě přijde málo. Toto se stalo i nám. Situaci ovšem Martin bryskně vyřešíl zakoupením postupně tří štěňat. Na zahradě se postupně narazila 2x medová čtrnáctka, jedny Svijany a nyní čerstvě naražená Rychtářova nefiltrovaná kvasnicová dvanáctka.
Jak říká pan veterinář, vitamín B, je velice důležitý, dokonce konkrétně zmňoval vitamín B12, a pro nás jsou slova lékaře samozřejmě závazná.

Sousto se soustem sešlo a právě dnes jsme dosáhli dalšího váhového limitu. Vážíme už přes 40 kilo.

Od té doby, kdy se nám narodilo těch sedm kousků, nás ovládla magie čísla 7. Logicky - nikdy jsme tolikrát nepočítali do sedmi, jako když se teď 7x za hodinu ujišťujeme, že nikdo z naší bandy nechybí. A tak v televizi sledujeme Zprávy v 7 a plánujeme jak zarelaxujeme u filmu Sedm let v Tibetu či Sedm statečných, pokud si máme vybrat televizní seriál, na celé čáře vyhrává Ranč u zelené sedmy. Nejoblíbenější pohádkou před spaním je pro naše pejsky Sněhurka a sedm trpaslíků, naopak tu kterou už nechtějí ani slyšet je Sedmero krkavců, i když dobře dopadla. Každý týden dojíždíme do 7.pražského obvodu pro noviny Sedmička. Pomalu usrkáváme ze skleničky 7UP a někdy vyžunkneme i sedmičku vína. Známí k nám přijeli Audi A7. Na zahradě nám kvetou stovky sedmikrásek. K narozeninám si Martin přeje sedmimílové boty a Kamča toužebně plánuje ozdravnou kůru v Lázních Sedmihorky. Prožíváme s našimi štěňaty 7. týden jejich života, snad bychom jim i 7 hříchů odpustili, pro nás stejně jsou a budou sedmi divy světa. Jen ten 8. den schází nám..

"Kde je?"
"Támhle běžel!"
"Jdu za ním, ty nadběhni Kukačku!"
"Jak asi, když mám rukáv zaseklý o pletivo, jak vyndavám Jeronima."
"Aha, nevidělas někde ty tři co byli u misky?"
"Ne, ale na někoho se támhle brzy zřítí prkno"
A tak to bylo pořád dokola. Řekli jsme si, že to stačí a během dvou dnů omezili výběh. Později tu sedíme a jen se tak tiše rozhlížíme.
Severní strana je tvořena plotem, který drží a odděluje nás od jedněch sousedů.
Východní strana byla jedenkrát dobyta. Kukačka se jednoho dne prohrabala dírou v plotě a štráduje si to z jeho druhé strany. Kamča počítá štěňata, jedno chybí, kouká a nestačí se divit. Hezky rychle na kolena, hlavu do díry v plotě, volat, tleskat a doufat. Podařilo se. Jamelia přiběhla a prolezla zpět. Uff. Rychle zadělat díru. Od té doby i tato strana odolává.
Západní strana je odjakživa tvořena klasickým plotem na ulici a druhou ohradou, aby nebylo na zahradu vidět. Nekonečné útěky našich štěňat pod kupu prken nás ale donutily, vytvořit plot třetí. Hned po jeho instalaci se Žilík rozhodl prověřit, co je to zač. Jednou tlapkou, druhou tlapkou, ale vždy se mu zarazila o něco, co tu doposud nebylo. Čumáčkem také neprošel. Nevadí. Ráz, dvá, tři. Tři kroky zpět, rozeběh a prc ho. Milý Žilík to vzal s rozeběhem do pletiva.
A na jihu? I tam jsou dva ploty, ale kvůli jezírku tam je již 14 dní i třetí. Mimina se ale rozhodla, že polezou po schodech. Každý ví, že to se nesmí, a tak k jejich nesmírné zlosti vyrostl plot čtvrtý.
Ano, počítáte správně, žijeme tu mezi devíti ploty. 
Není žádnou výjimkou, že přicházíte a zpoza plotu na vás na zadních kouká několik pištících hlaviček. Chápete to? My kvůli nim stavíme ploty a oni nám za to nadávají. Banda nevděčná je to!

Kde se vzal, tu se vzal, na zahradě se objevil tenisák. Klasický zelený. Mamina s ním běhá mezi štěňaty, ty se snaží běhat za ní, padají u toho na tlamičky, mamina míč pokládá, pak ho zase odnáší atd.
Jednou ale takhle Gachonka stojí, míček v tlamě, docela vysoko na to, aby na něj mohlo malé štěně dosáhnout. Z výšky 15cm na ni nahoru kouká Johanka. My od tohoto okamžiku nic nečekáme, Gachonka necítí žádnou obavu o svůj poklad a snad ani to mrně nemohlo mít žádné ambice. V tom okamžiku prořízl vzduch ukrutný skok. Johanka se vymrštila na zadní a následně pak do vzduchu a jediným pohybem vypinkla míček Gachoně z tlamy. Ta se nezmohla na žádný odpor a Johanka odbíhá přes půl zahrady s novým bohatstvím. Sourozenci valili oči a zelená slečna si získala nevýslovný respekt.
Martin se ji rozhodl odměnit fotbalovými hrátkami. Jedna klička střídá druhou, ale na Johanku to nestačí. Zkušenými skoky, máchnutími tlapkami a jinými fígly nedává soupeři šanci. Martin to zkusil asi třikrát a nikdy jeho um nestačil. Ostatním pejskům obdivem spadly brady a Johanka vyhrála.

Tak už je jasno.
Po konzultaci s novými majiteli se doladila finální podoba jmen. Chrabří Lalákovi si ponechali jméno statečného římského Julia Caesara, pan Kaňa s dobrodružnou povahou bude mít za společníka Julese Verna pod krycím jménem Rex a James Bond se infiltruje do daleké ciziny pod krycím jménem Jeronimo.
Z holčiček se přejmenovala jen v budoucnu německy štěkající Jamelia, která je na území ČR nechvalně známá jako Jennifer Lo'pes nebo také mezi přáteli jako Kukačka. Z Jessicy Fletcher je nyní Jessicca Arrow a Janis Joplin se bude pyšnit jen první částí svého jména, bude prostě Janis ze Šípkové zahrady.
Naše malá tmavooká Johanka, která si našla svého páníčka až jako poslední, čímž své budoucí rodině ale udělala velikou radost, bude napořád Johanka!

Mimina se poflakovala venku, občas zase byla zahnána krátkým deštěm, a tak tráva naší zahradě střídavě rostla a byla valchována bandou nezbedníků. Pro Martina z toho plynula nutnost vyřešit nelehký úkol, a to kdy a jak posekat trávník. Nakonec při zlepšeném počasí začal bojovat z pováleným "pažitem". Mimina spala v rohu, když je najednou začal zajímat rachot jedoucí, zatím vypnuté, sekačky. Po jednom se chodili podívat, co se to vlastně děje. Někdo opatrně z dálky, někdo zpoza máminých tlap, jiný za grilem. Pak začala sekačka vrčet a všichni za mámu do rohu. Teď už tak stateční nebyli. Nejprve kluci se vydávali kupředu, nejprve na krok, pak na dva, nakonec na pět. Jak ale odejít z rohu, udělat tím machra na ségry a přitom se nepokakat strachy? Nešlo to, po pár krocích každého přemohl strach z burácivé sekačky. Nejstatečnější štěně, Kukačka, také neprošla. Když v tom najednou si to nenápadně podél plotu štráduje Janiska, za sekačkou se jen ohlédne a pokračuje dál. Nebyla sama statečná! Hezky za ní přikrčený, s ocáskem staženým mezi zadní tlapky, procupital hrdina Žilík.

Více než deset dní jsme se nedostali k psaní dalších příhod našich štěňat. Díky antidatovacímu fíglu se ale pokusíme naše resty alespoň malinko napravit. Každopádně vše co se stalo mezi 3. a 13.6. je popisováno až poslední den večer.
O obtížnosti jakéhokoli psaní svědčí například to, že při psaní prvních tří vět, tohoto příspěvku, relativně stručných, se jedenkrát nečekaně začala sunout z desky stolu pryč nabíječka od notebooku a minimálně dvakrát jsme museli přerušit psaní z důvodů napadení achillovy šlachy.

Tak a naše banda má přes pětadvacet kilo!

Tak jsme slíbili, že napíšeme o tom, jak mimina rostou. Jenže s námi je to těžké. Mezi prací, vařením, úklidem, návštěvami a kocháním se nemáme nějak čas nepřehlížet okamžiky, které jsou zaznamenání a zveřejnění hodné. A to je chyba, takže se polepšíme!

Po návratu z akce Martin technicky zkušeným okem porovnal velikost štěňat a výšku zábrany v kotci a rozhodl se jednat, tedy smontovat ohradu kolem základní bedny. Kamča na tréninku, Martinovi nikdo do ničeho nemluví, takže se jde na věc. Mimina venku na zahradě a Martin se chopí šroubováku, OSB desek a spojovacích součástí. Práce mu jde hezky od ruky. Ťuk. První dvě desky spojeny a už se jen dotahují vruty. Ťuk, ťuk. Jde se na třetí ze čtyř desek. Ťuk, ťuk, ťuk. Co to tu ťuká, pomyslí si Martin a už to ví! To na parapet dopadají první kapky deště. A mimina venku. Martin začne zmatkovat jak sedmidenní Žilík. Rychle ven, pro kartony pod prcky, pak filcy, nakonec hadry a je čas běžet pro mimina. Opravdu? Sakra! Hadry pryč, filcy (povšimněte si tvrdého Y po měkké souhlásce) pryč, kartony pryč, Martin zapomněl na spodní nepromokavou vrstvu. Ta už je vložena, takže rychle kartony, filcy, hadry a fofr pro mimina.

Štěňata dobře ví, že před prvními kapkami pohodlně stačí popolézt po pergolu. Takže je tam Martin vyyzvedne a vyklopí do kotce. S Kukačkou zakousnutou v achillově šlaše, Jamesíkem přehozeným přes stehno a Žilíkem čůrajícím neprodleně do nového čistého kotce, se Martin snaží urputně domontovat kotec. Podařilo se. Posbírat nářadí a odchod, sakra, kde jsou ale dvířka. "Někde jsem je přece viděl," pomyslí si Martin a vzpomíná co mu skleróza dovolí. "Psal jsem na ně tužkou slovo 'dveře', tak kde mohou být?"

Štěňata na druhou půlku kotce, půlku hadrů pryč, půlku filců pryč, půlku kartónů pryč a odhrnout neprosakavou vrstvu. Sehnat kus překližky, která v podlážce nahradí měsíc odložená dvířka, vyměnit je a potom, opět vše narovnat zpět. Zavřít dvířka a nechat si vynadat od Kukačky a Johanky, že nemohou jít ani pořádně vidět ven. Krásný podvečerní program je u konce.

Martin se vydal na prodloužený víkend s kamarády pryč, a tak i blog měl takové kratší volno. Kamča nevěděla takhle sama, kde jí hlava stojí. Ale i u Martina byla štěňata každou chvíli na paškále. Nejdojemnější okamžik byl asi ten, kdy si Martinův 140 kilový kamarád Balouš vzal slovo a zbytku osazenstva začal odříkávat, co si ještě pamatuje z návštěvy u štěňat. James Bond - červená, fialová Julius Caesar, oranžový Jules Verne a holky jsou hnědá Jennifer Lo-pes, bílá Jassica Flatcher, žlutá Janis Joplin a zelená Jahonka z parku. Načeš dopil své sedmé pivo - takový to byl romantický okamžik! A jak se změnila mimina za ty třidny? No pořádně! Ale o tom později.

Zřejmě je to věcí pudovou, ale i ve starání se o mrňata jsou velké rozdíly. 
Tak třeba Kamča. Šestkrát vyleze před dům s nasliněným prstem vztyčeným vzhůru. Během chvilky odhadne teplotu vzduchu, směr a sílu větru, míru slunečního svitu a rosný bod. Teplotu venku měří na desetiny stupně Celsia a pořád nejsou vhodné podmínky pro vynesení štěňat. Pak to přijde, složitě nalézt správné místo a vyložit štěňata. Kontrolovat pravidelně hodinky, aby zase ve správnou dobu byla banda ve svém kotci.
To Martin se vyznamenal předevčírem. Štěňata nemají ráda vedro a proto je vynesl hezky poránu, dokud je rosa, která příjemně chladí. Přes den bylo fajn a Kamča při návratu z tréninku ve 23:00 zděšeně kouká do prázdného kotce. Vybíhá ven a opravdu pod pergolou sedí Martin a někde v okolní tmě prý je sedm špuntů. Sice to dalo trochu hledání, ale máme je všechny.
Mimina rostou jako z vody, a proto je čím dál větší legrace koukat na to, jak se chovají jako velcí psi. Plácají ušima, při polehávání si dávají nohu přes nohu, odhánějí se čímsi jako zavrčením, vrtí ocásky a hrají si spolu navzájem. Největší legrace je jejich přetlačovaná nad společným pekáčkem jídla, kdy tento stravovací rituál končí vždy podobně. V menším pekáčku, jedno velké štěně (některý z kluků), naložené jak široké tak dlouhé, a okolo tři nešťastníci hledající skulinku k potravě. To v tom větším pekáčku si vždy nakonec ustelou vedle sebe rovnoběžně dvě holky a okolo poskakuje nešťastník jeden. Ještě, že ke konci dorazí maminka Gachonka a vytře s nimi všemi bez servítků zbytek jídla.

Ono se řekne přikrmovat, člověk i to maso namele, tvaroh namíchá, Gachonce se trochu i uleví od nekompromisních ataků 7 vysávacích zařízení a všichni holt přimhouříme oko nad tou spouští všude kolem, když zrovna dojedí. Ale jsou to ještě moc malí šmoulíci na to, aby perfektně zvládali jíst z mističek. Tu a tam prostě musíme hezky s baštou na prstě až do tlamičky pomoci. Ale kdo by od mrňat čekal nějaký vděk, ten by se spletl. Nechali si ze dne na den vyrůst takové malé jehličky a těmito prvními zoubky nám za naši dobrotu hezky párají jeden prst za druhým.

Co je ale velká šou, to když se na zahradě rozloží 7 mističek, samozřejmě dnem vzhůru a mimina začnou hodovat. Jednomu vadí sluníčko, tak jde baštit k sourozenci do stínu, druhému jeho porce nechutná, protože ségra ji má stopro chutnější, Kamča chodí a rozdává přídavky a Martin se snaží organizovat nezorganizovatelný chaos. Případ sám pro sebe je Césárek. Ten je u misky skoro první, přičuchne a buď ji začne okamžitě pucovat a nebo se ofrní a s povzdechem zase tvaroh si jde lehnout.

Dnes, když mimina byla přes oběd venku na zahradě, bylo jim vedro, tak odfukovala a co chvíli kvíknula, znieho nic jich bylo jen šest. I kontrola běžných míst, kam se mimina ztrácí, jako je třeba vnitřek povlaku na peřinu, kam mimino zaleze a nemůže ani ven, nepomohla a Césárek nikde. Bohudík jsme nemuseli plašit dlouho, protože s jeho typickým laxním odfouknutím se převalil za keřem u plotu a pomrknutím oka v polospánku nám jasně vzkázal: "S těma kvíčala tam nebudu, chci mít svůj klid!" Načež zase usnul.

Pokyn zněl jasně. 18. den tvaroh. A je to tady. 18. den nastal a my jsme jako čuňata, mimina jsou jako čuňata, hadry jsou špinavé, ještěže nenažraná mamina uvedla mimina do snesitelného stavu. Kamča to chtěla nafotit, ale jednou rukou zachraňovat zbytek misky a druhou stírat tvaroh z objektivu, jo to lze, ale ruka na focení chybí, takže v galerii bude asi jen pár černobílých šmuh. 35 let se tady chovají štěňata, ale takový brajgl, tu byl poprvé!